Čtenářská recenze: Graham Swift - Zítřek

Zítřek vypráví o manželství a vůbec historii vztahu manželů Hookových, ale vyprávění je vlastně vtěsnáno do jedné červnové noci, tedy několika málo hodin. Seznamujeme se s tokem myšlenek a řečí paní Hookové, kterou si na zítřek připravuje pro své dvě děti – dvojčata, zatímco její manžel vedle ní klidně spí. Klíčovým momentem má být pak odhalení rodinného tajemství, které bylo dětem celých šestnáct let utajováno.

To, že jsem od začátku věděla, že rozuzlení pravděpodobně bude čekat na konci knihy a to, že celý příběh je stlačen do tak útlého časového horizontu, ve mně vyvolávalo úzkost. Ovšem ono vyprávění paní Hookové mnohdy nebylo tolik zábavné a poutavé, a tak si myslím, že čtenář si nejednou během čtení této knihy řekne, že pokud přeskočí pár řádků, tak se vlastně nic nestane. Paní Hooková, vypravěčka děje, pracuje v galerii a možná proto jsem si její vyprávění představovala jako procházku po dlouhých chodbách plných zajímavých, ale i méně zdařilých uměleckých děl…

Osobně mě kniha příliš nezaujala a mnohdy jsem doopravdy měla nutkání pár stránek přeskočit. Ne ani tak proto, že bych byla napnutá, co vlastně za tajemství to manželé Hookovi skrývají, ale proto, že mi popisné pasáže přišly až zdlouhavě nudné a vlastně bez souvislosti s jádrem příběhu.

To, co mě ale na knize zaujalo, bylo Swiftovo podrobné psychologické prokreslení postav a situací, onen drobnohled, s jakým vybarvuje všechny životní banality, všední i nevšední události této rodiny.

To, co jsem si však po přečtení knihy uvědomila byla myšlenka, že rodina je skutečně silným společenstvím. Představuje něco, co nás v těch nejtěžších chvílích drží nad vodou a hlavně také to, že vzájemná sounáležitost je mnohdy mnohem silnější, než biologická pouta.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová