Čtenářská recenze: Tereza Boučková - Rok kohouta

Knihu doporučuji každému, kdo uvažuje o pěstounské péči, tak jako já. Paní Boučková byla vlastně první pěstounka, která mi zprostředkovala své zkušenosti s pěstounskou péčí, byť jsme se nikdy neviděly a ani se neznáme.

Ve svém románě Rok kohouta autorka popisuje, jak si do pěstounské péče vzala dva chlapce romského etnika, přičemž sama doma již jednoho syna měla. Popisuje každodenní situace, které zažívala. Největší problémy nastaly v období, kdy chlapci dospívají a procházejí si pubertou. To se u nich naplno projevují jejich geny, které nejsou z těch nejlepších. Přestože si autorka knihy myslela, že výchova a prostředí dokáže zásadním směrem ovlivnit život obou romských chlapců, musela nakonec uznat, že genetická výbava je silnější a zvítězila.

Autorka se musí vyrovnat s jejich kriminálním chováním, které nejednou ohrozilo jejich rodinu. Biologický syn se pomalu uzavírá do sebe, přestává chápat své rodiče, manžel odjíždí na dlouhé hodiny na výlety na kole, aby nemusel řešit problematické situace doma.

Celá situace autorku knihy značně vyčerpává, opakovaně se trápí, cítí se neuznaná a nepochopená a dostává se tak do depresí. Celou situaci měla možná složitější o to, že bydlí s manželem a všemi dětmi na samotě, prakticky odříznuti od světa.

Ve své autobiografii řeší také svou minulost a problematický vztah k otci, kterým byl disident Pavel Kohout.

Vřele tedy knihu doporučuji k přečtení nejen těm, kdo uvažují o pěstounské péči, nebo dokonce o adopci, ale i těm čtenářům, kteří mají své biologické děti a o žádné formě náhradní rodinné péče neuvažují. Získají tak aspoň náhled na rodiny, které se rozhodli pomoci nějakému dítěti z ústavu a umožnili mu žít v rodině, tak jak je to přirozené.

Autorkou recenze je Zdenka Čurdová