Čtenářská recenze: Allan a Barbara Peaseovi - Proč muži lžou a ženy pláčou

Obě knihy napsali manželé Peaseovi, kteří již dříve vešli ve známost svými knihami či přednáškami a výzkumy. Oba díly mají za úkol vás populární formou seznámit s některými fakty ohledně chování žen a mužů a jejich vzájemného soužití či komunikace. Děje se tak na základě vědeckých poznatků a několikaletého pozorování a zkoumání mezilidských vztahů.

Druhý díl této série vás seznámí s řešením otázek jako proč se muži vyhýbají závazkům, proč ženy nikdy nemluví k věci, proč muži mají pocit, že jim ženy neustále něco vyčítají apod. Kniha pro mě byla trochu rozporuplná: na jednu stranu již název leckomu řekne, že dýchá komerčností, ale v momentě, kdy jsem se do ní začetla, poznala jsem, že autoři pracují s vědeckými poznatky, uvádějí příklady z dávné historie jako vysvětlení, proč tomu tak je v dnešních dobách, což mě na druhou stranu na knize zaujalo. Forma, s jakou je kniha napsaná, je zkrátka populární, tedy taková, aby byla co nejbližší a nejpochopitelnější pro nejširší vrstvy lidí, kterým se dostane do rukou, zkrátka aby se dobře prodávala, dobře četla a slavila úspěch, což se dle mého názoru manželům – autorům také povedlo.

Zpočátku jsem do této recenze chtěla vlastními slovy vylíčit jeden z poznatků, kterým se autoři zabývali, ale postupně jsem došla k závěru, že je mnohem lepší je přímo citovat. Zvolila jsem pasáž, která řeší problém, s nímž se setkal snad každý z nás, a sice „Proč ženy tolik mluví.“

Kdysi dávno se ženy a děti zdržovaly pospolu v blízkosti jeskyně. Přežití každé ženy záleželo na schopnosti sblížit se s ostatními a udržovat s nimi blízké vztahy. Muži v té době tiše sedávali na skále a vyhlíželi kořist. Ženy, které se společně věnovaly nějaké činnosti, bez ustání hovořily a tak se sbližovaly. Muži, kteří chytali ryby nebo lovili zvěř, byli potichu, aby nevyplašili kořist. Současný muž toho na rybách či na lovu také mnoho nenamluví. Když jdou moderní ženy sbírat plody (nakupovat), mluví u toho neustále. Ženy nepotřebují důvod k hovoru. Mluví proto, aby mezi sebou udržovaly kontakt.

Mozek muže je naprogramován k neustálému řešení problémů. Muži mluví, aby si sdělovali fakta a data. Většinou „mluví, jen když mají co říct“, to znamená tehdy, když se potřebují podělit o fakta, data či řešení. Toto naprogramování je zdrojem problémů, komunikuje-li muž se ženou. Ženino mluvení je totiž zcela jiné. Pro ženu je hovor způsobem odměny a kontaktu s lidmi.

Žena nemluví, pokud se jí někdo nelíbí, pokud s ním nesouhlasí či pokud chce tuto osobu „potrestat“. Mlčení je forma trestu. Je to účinná metoda, ale jen tehdy, použije-li ji žena vůči jiné ženě. Na muže neplatí. Muž považuje chvíli ticha a klidu za odměnu. Když vám tedy žena pohrozí, že už na vás nikdy nepromluví, berte to vážně, ale nikoliv doslova.

Chce-li žena opravdu vytrestat muže, musí hovořit bez přestání a přeskakovat od jednoho tématu ke druhému. (citace knihy, str. 189-192)

I přes jistou komerčnost knihy ji většinou známým k přečtení doporučuji, a to samé bych ráda učinila i teď. Pokud ale hledáte odborné výrazy a ryze vědeckou formu a řeč, pak budete trochu zklamaní.

Kniha se o vědu sice opírá, ale styl jakým je psaná je, jak jsem již řekla, populární. Přesto si ale myslím, že kniha nezklame. Jistě v ní najdete mnoho faktů, o kterých jste něco tušili, ale nevěděli, proč se tak dějí. Naleznete zde humorně pojatá vysvětlení, která mě osobně během nenáročné četby bavila.

Autorkou recenze je Šárka Horáková