Čtenářská recenze: Jan Rybář - Čtvrtá kostka

Co mi však udělalo opravdu radost, je přesná specifikace míst, kde v Praze se zrovna hrdina pohybuje, jako znalec Prahy jsem si skutečně přišla na své, popis Příkopů tehdejší doby byl skutečně sugestivní!!

Také to, že jako mnohé postavy své napínavé knihy použil autor osoby známé z historie, ať už císaře Rudolfa ( jemuž postavil nesmrtelný pomník Jan Werich), nebo Tychona de Brahe, jehož hrob byl nedávno podroben novému vědeckému zkoumání ohledně stanovení příčin jeho smrti, je z mého hlediska určitě velice pozitivní  aspekt.

Hrdina příběhu, mladý šlechtic Víta ze Rzavé,  jde z jedné dramatické situace do druhé a seznamuje se s dalšími postavami děje za značně nestandardních okolností.

Samotná úvodní scéna, při níž je Víta unesen neznámými muži a odvezen do domu významného muže své doby – pana Hájka, stačí k tomu, aby čtenář byl vtažen do děje.

Mnoho postav není tím kým se zdají být na první pohled a čtenář je často překvapen tím, co se vyklube z některých účastníků děje – například Anna, nebo Vítův souputník Křída zprvu působí dojmem zcela odlišným od toho, jací doopravdy jsou  (a kým jsou), zkrátka kniha je plná překvapení.

Na samém počátku knihy dojde k vraždě a hned se jedná o „Záhadu zamčeného pokoje“. Mrtvola v uzavřené knihovně, jeden vchod, který je bedlivě střežen a okno uzavřené zevnitř.

Mimochodem - je vidět, že se politika zas tak moc od dob Rudolfa II. nezměnila, zákulisní intriky, tahání za nitky a nezbytná šedá eminence v pozadí toho všeho.


Kniha nepostrádá nic z toho, co má kniha z této doby mít, drsné muže, vznešené dámy, tajné místnosti a chodby,  zní řinčení kordů  a klapot koňských kopyt na hrbolatém pražském dláždění.

Překvapivě jako hlavní podezřelí vystupují do popředí významní členové mocného rodu  vznešených Lobkowiců, jejichž jednání je neprůhledné a dá se označit přinejmenším jako velmi zvláštní.

Celým příběhem se stále prolíná motiv zvláštních skleněných kostek – mají velmi ostré hrany, rozdílný počet hran a každá je spojena s jednou vraždou.

Musím přiznat, že se mi nepovedlo správně tipnout vraha, zavádějících falešných  stop bylo požehnaně a úspěšně mě zmátly. Kniha má spád a o nečekané zvraty v ní není nouze.

Jediné, co bych autorovi vytkla -  jeden z hříchů pátera Knoxe nebyl dodržen – jedna s postav měla informace, které zůstaly čtenáři utajeny. Na druhou stranu chápu, že pro udržení napětí to bylo nezbytné.

Rozhodně mě kniha nezklamala a její četbu mohu jen doporučit!

Autorkou recenze je Iveta Filanderová