Čtenářská recenze: Nedim Gürsel - Alláhovy dcery

Vyznat se v knize totiž není vůbec jednoduché. Odehrává se jak v přítomnosti, tak i v daleké i relativně nedávné minulosti. Autor bude vzpomínat na svá dětská léta strávená s babičkou a dědečkem, mnohokrát nahlédne prostřednictvím předislámských bohyň „Alláhových dcer“ do doby proroka Muhammada a nevynechá ani Turecké tažení proti Arabům v první světové válce.

Dokáže se tak na jeden problém podívat z více úhlů a čtenářům tak rozhodně „docvakne“ mnohem víc souvislostí. Je tu i krásně vidět, jak se vyvíjel samotný islám, jaké vlivy ho formovaly a proč. Neděste se ale suchopárného vyprávění.

Příběh určitě nejvíce oživují Alláhovy dcery. Jsou to bohyně, které Arabové uctívali před příchodem islámu. Jsou velmi sympatické a jmenují se Lát, Uzzá a Manát. Lát byla bohyní Slunce, Uzzá patřil Měsíc a Manát byla známa jako bohyně osudu. Tolik ve stručnosti. Na stránkách knihy zjistíte, že toho měly na starosti ve skutečnosti daleko víc. Ale to už jsem odbočila.

Bohyně hovoří tak, jakoby mluvily přímo s vámi. V první osobě. Každé z nich jsou věnovány dvě kapitoly, ve kterých komentují ze svého pohledu vývoj událostí až do současnosti. Tyhle kapitolky mi poskytly opravdu hodně námětů k přemýšlení, a to nejenom o islámu.

Když píše autor Nedim Gürsel o sobě a svých vzpomínkách, téměř vždy začíná slůvky „Vzpomeň si…“ Před očima čtenáře tak rozvíjí svoje vzpomínky i úvahy, ale tváří se, jakoby přitom mluvil sám k sobě. Inu, možná mu tato forma dovolila prozradit na sebe víc, kdo ví. Ale každopádně je to jeden z nejzajímavějších prvků knihy.

Knihu Alláhovy dcery nejde jednoduše zařadit do nějakého žánru. Chvíli se před vámi odehrává orientální pohádka, kterou vzápětí vystřídá třesk zbraní, který je v několika málo okamžicích nahrazen teplem rodinného krbu. I z tohoto důvodu doporučuji číst knihu spíše na vícekrát. Náhlé přechody mezi místy a časem tak budou pochopitelnější a lépe vstřebatelné.

A ještě jedno doporučení bych ke knize měla: pokud si ji chcete opravdu užít a v plném rozsahu pochopit, budete k tomu potřebovat alespoň základní znalost islámské kultury a velmi dobré seznámení s Koránem a příběhem proroka Muhammada.

Alláhovy dcery nejsou totiž, jak by se snad mohlo zdát, nenáročným oddychovým čtením. Pár kapitolek by se tak snad použít dalo, ale zbytek knihy si spíše klade za cíl seznámit čtenáře s méně známými aspekty islámu a jeho zvyky, k čemuž alespoň ty základní informace opravdu znát potřebujete.

Autorkou recenze je Jana Šrámčíková