Po Bastardovi a sexi Cudzincovi je tu Božský hráč

Božský hráč

Hanna je neskutočná knihomolka. Jej brat si o ňu robí starosti – má nulový spoločenský život a je zaživa zahrabaná do príprav na doktorát. Nezostáva mu nič iné, len ju konečne prebudiť a vykopnúť ju do skutočného sveta.

Hanna ho počúvne a využije jeho návrh: vyrazí von, zoznámi sa s novými ľuďmi a začne randiť. A kto jej pomôže premeniť sa na vášnivú dračicu, po ktorej budú slintať všetci chlapi? Nikto iný, ako božský priateľ jej brata Will Summer.  Je investorom a dokonalým playboyom.

Will miluje riziko, ale starať sa o okuliarnatú bifľošku ho fakt ani trošičku neláka...až do tej divokej noci, keď ho jeho nevinná zvodná žiačka naláka do postele. A naučí ho o ženách zopár nových vecí, na ktoré už nikdy nezabudne.
Len čo Hanna objaví silu svojho sexepílu, je len na Willovi, aby dokázal, že je naozaj tým jediným mužom, ktorého v živote potrebuje.

„Inteligentné, sexi a vzrušujúce. Romantická klasika.“
Tara Sue Me, autorka bestselleru The Submissive

Už teda poznáme Bastarda. Príbeh o ambicióznej praktikantke a perfekcionistickom šéfovi.
Poznáme aj Cudzinca, neodolateľného sexi Brita, ktorý dokáže nezáväzný flirt zmeniť na šialenú vášeň.
Spoznali sme ženy, ktoré ich milujú.
Ale teraz nadišiel ten pravý čas. Čas spoznať Willa, Božského hráča!

Prečítajte si Božského hráča hneď teraz:

Stáli jsme v tom nejhnusnějším apartmánu v Manhattanu, a zdaleka to nesouviselo jen s mou vrozenou averzí vůči umění: z objektivního hlediska byly všechny ty malby odporné. Chlupatá noha vyrůstající ze stvolu jako květina. Ústa nechutně přetékající špagetami. Můj nejstarší bratr a otec zamyšleně mručeli a přikyvovali, jako by přesně chápali, na co se to dívají.
Snažila jsem se nás rychleji manévrovat vpřed, ale zdálo se, že musí existovat nějaké  nevyřčené pravidlo týkající se postávání v hloučcích a obdivování umění.
Teprve potom si můžeme užívat jednohubky, které byly na tácech po celé místnosti.

Přímo nad masivním krbem v druhé části apartmánu, mezi dvěma výstředními lustry, visela kresba struktury molekuly DNA a přes ni byl napsaný citát od Tima Burtona: Všichni dobře víme, že láska mezi dvěma živočišnými druhy je zvrhlá.
Rozesmála jsem se, tohle mě naprosto  uchvátilo. „Fajn. Tamten je dobrej,“ prohodila jsem, když jsem se vrátila k těm dvěma.
Jensen si povzdechl. „To je ti podobný.“
Znovu jsem se koukla na obraz a pak zpátky na něj. „Proč? Protože je to jediná věc v téhle místnosti, co dává smysl?“
Podíval se na tátu a něco se mezi nimi odehrálo. Jako by si říkal o svolení. „Potřebujeme si s tebou promluvit o tvé práci.“
Chvilku mi trvalo, než se mi jeho slova, tón a výraz spojily. „Jensene,“ prohlásila jsem, „to se o tom opravdu budeme bavit tady?“
„Jo,“ přimhouřil zelené oči. „Je to poprvé za poslední dva dny, co tě pořádně vidím. Jsi pořád v laboratoři, jíš nebo spíš, sestřičko.“
Už několikrát jsem si všimla, že nejvýraznější charakterové rysy mých rodičů –  duchapřítomnost, šarm, pozornost, impulzivnost a energičnost – jsou spravedlivě rozdělené mezi jejich pět potomků.
A v tuhle chvíli si na večírku uprostřed Manhattanu čelily duchapřítomnost a energičnost. „Jsme na párty, Jensi. Máme si povídat o tom úžasném umění kolem nás,“ zdůraznila jsem a ležérně mávla směrem ke stěnám přecpaného obýváku. „Nepřijde ti skandální to … to o…“ Marná snaha. Vůbec jsem netušila, co je nejnovější společenský drb, a tahle malá vlaječka ignorance jen potvrdila bratrovu narážku.
Dívala jsem se, jak se snaží neobracet oči v sloup.
Táta mi podal jednohubku, která vypadala jako slimák na sušence, a já ji nenápadně odložila zpátky na tác s koktejly. Moje nové šaty kousaly a přála jsem si, abych se v laborce někoho zeptala na to stahovací prádlo, co jsem měla na sobě. Od prvního okamžiku, co jsem si ho oblékla, mi bylo jasné, že je musel vytvořit sám ďábel nebo člověk s velikostí XXXS.
„Ziggy, nejsi jen chytrá,“ řekl Jensen. „Jsi i zábavná a společenská. Navíc jsi krásná holka.“
„Žena,“ zamumlala jsem, abych to uvedla na pravou míru.
Naklonil se ke mně blíž, aby nás neslyšeli ostatní. Proboha, ještě aby někdo z newyorské  smetánky zaslechl, jak mě poučuje, že se mám víc „prodávat“ ve společnosti. „Prostě nechápu, proč trávíme čas s mými přáteli, když jsme na tři dny přijeli navštívit tebe.“
Usmála jsem se na svého nejstaršího bratra a nechala vánek vděčnosti za jeho přílišnou starostlivou-super-duchapřítomnost, aby mě pohladil, a teprve potom jsem popustila uzdu žhavému záchvěvu podráždění: pálil jako kus horkého železa. Nejdřív mnou projel ostrý refl ex a pak následovalo pomalejší, nesnesitelné pálení. „Mám skoro hotovej doktorát, Jensi. Na život budu mít spoustu času potom.“
„Tohle je život, Ziggy,“ řekl naléhavě a s očima doširoka otevřenýma. „Právě teď žiješ. Když jsem byl starej jako ty, titul mě vůbec nezajímal. Jediný, co mi dělalo starosti, bylo, abych se v pondělí neprobudil s kocovinou.“
Táta stál tiše za ním a tu poslední poznámku ignoroval. Ale souhlasně přikyvoval, že jsem nula, která nemá žádné přátele. Vrhla jsem na něj pohled „Nemohla bych to třeba mít po workoholickým vědci, který trávil vždycky víc času v laboratoři než doma?“, ale nevšiml si ho. Tvářil se stejně, jako když se ze sloučeniny, která má být rozpustná, vyklube pitomá usazenina na dně lahvičky: byl zmatený, možná z principu trošku naštvaný.
Po něm jsem zdědila energičnost, ale on měl vždycky pocit, že mám i trochu šarmu od mámy. Možná proto, že jsem ženská, nebo proto, že věřil, že každá generace má být lepší než ta předešlá. Prostě jsem měla zvládat rovnováhu mezi životem a kariérou líp než on. V den, kdy mu bylo padesát, si mě zatáhl do kanceláře a jednoduše prohlásil: „Lidi jsou stejně důležití jako věda, holčičko. Pouč se z mých chyb.“ A pak si srovnal na stole nějaké papíry a zíral na svoje ruce. Po chvíli mě to začalo nudit, vstala jsem a bez jediného slova odešla zpátky do laboratoře.
Očividně jsem selhala.
„Vím, že jsem drzej,“ zašeptal Jensen.
„To jsi,“ souhlasila jsem.
„A taky vím, že se ti pletu do života.“
Podívala jsem se na něj, jakože vím, co myslí, a zašeptala jsem. „Jsi taková moje osobní Athéna ochránkyně.“
„Až na to, že nejsem Řekyně a mám penis.“
„To jsem přece nemyslela!“
Povzdechl si a táta si konečně uvědomil, že by mu mohl pomoct. Hned mi přišlo trochu divný, že za mnou tihle dva jedou uprostřed února na návštěvu, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela. Táta mě objal, až mě skoro rozdrtil. Jeho sevření bylo vždycky mnohem silnější, než na jaké se svýma dlouhýma hubenýma rukama vypadal. „Ziggs, jsi fajn holka.“
Usmála jsem se jeho obsáhlé povzbuzující řeči. „Díky.“
Jensen dodal: „Víš, že tě máme moc rádi, viď?“
„Já vás taky. Většinou.“
„Ale… ber to jako výsledek pozorování, jo? Prostě jsi závislá na práci. Jsi závislá na všech zkratkách, které se ti zdají nutné pro tvou kariéru. Možná vždycky přebírám iniciativu a snažím se ti organizovat život…“
„Možná?“ skočila jsem mu do řeči. „Rozhodls za mě vždycky všechno. Od toho, kdy mi máma s tátou sundali postranní kolečka od kola, až po to, kdy mi prodloužili večerku a mohla jsem být venku i po setmění. Tehdy už jsi s náma ani nebydlel, Jensi. Bylo mi šestnáct.“
Probodl mě pohledem. „Přísahám, že ti nechci říkat, co máš dělat, jenom…“ Odmlčel se a rozhlížel se kolem, jako by to za něj mohl doříct někdo jiný. Žádat Jensena o to, aby přestal rozhodovat, bylo jako žádat kohokoliv jiného, aby na deset krátkých minut přestal dýchat. „Jen si prostě někam s někým vyjdi, hmm?“
„S někým? Celou dobu se mi snažíš dokázat, že nemám žádné přátele. To sice není tak úplně pravda, ale komu mám prosím tě zavolat, aby se mnou šel do akce s názvem vyraž-ven-a-žij? Doktorandům, kteří jsou všichni ponoření do výzkumu stejně jako já? Máme za sebou biomedicínské inženýrství. Nejsme parta společenských týpků, abys věděl.“
Zavřel oči. Potom chvíli zíral na strop, ale pak vítězně pozvedl obočí. Když se ke mně otočil, měl oči plné naděje. Koukal na mě s neodolatelnou bratrskou něžností: „A co třeba Will?“
Sotva to dořekl, chmátla jsem po tátově nedotčeném šampaňském a kopla ho do sebe.