Čtenářská recenze: Gabriel García Márquez - Sto roků samoty

Právě tento román je považován za jeden z nejúspěšnějších od tohoto autora. Dokázal mu prorazit cestu k velkému uznání na literárním poli a zajistit získání Nobelovy ceny za literaturu. Nejen tato fakta pro mě ale byla impulsem k jejímu přečtení.

Děj knihy byl pro mě docela složitý. Popisuje život šesti generací Buendiů, rodu žijícího ve fiktivním městě Macondu. Teprve až po přečtení knihy jsem se dozvěděl, že inspirací k Macondu bylo Marquézovi jeho rodné město Aracataca. Mimo to se v knize Sto roků samoty promítají autorovy vzpomínky, události inspirované jeho životem, a je tak vlastně jakoby autobiografickým odleskem. Zpětně jsem si ale uvědomil, že přesto, že se v příběhu mísí autobiografie s fantazií, působí přesto velmi kompaktně.

Co mi na knize dosti vadilo bylo velké množství postav zde vystupujících. Už po pár stránkách jsem si uvědomil, že si budu muset jména zapisovat, aby se mi v příběhu nepletla. Problém tkvěl mimo počtu hrdinů také v tom, že Buendiové všechny svoje mužské potomky pojmenovávali stejně, nebo dvěma různými jmény či jejich kombinacemi, což působí hodně chaoticky. Další výtku bych směřoval na špatnou charakteristiku postav. Mnohdy se o hrdinovi nedozvíme víc, než pár nepodstatných vět. Mimo to v románu vystupuje hodně takových postav, u kterých můžete mít pocit, že se více vryjí do příběhu, ovšem ony postupem časů za pár stránek zase zmizí.

Marquézovo pojetí postav mně přišlo někdy až materiální, nevýznamné, jakoby s nimi jezdil po šachovnici jako s neživými figurkami, které jsou opředeny mystikou a někdy i silnou erotičností.

Z mého popisu se může zdát, že kniha je chaotická, že se mi snad nelíbila, ale opak je pravdou. Určitě ji vřele doporučuji všem čtenářům hlavně proto, jak mistrně je příběh sepsán, jak dobrý dojem ve čtenáři nakonec kniha zanechá. Osa příběhu vás totiž tak přitáhne, že jsem přesvědčen, že román budete doslova hltat stejně jako já.

Autorem recenze je Pavel Bartoš