Čtenářská recenze: Hana Androniková - Nebe nemá dno

Pár let poté, co hlavní hrdince zemřel otec, zjišťuje i ona, že má rakovinu. Odmítne ale klasickou léčbu a trmácení se ponemocnicích, absolvování nepříjemných vyšetření, a rozhodne se nastoupit léčbu cestou k sobě samotné.

Vydává se do vzdálených koutů světa, využívá k léčbě šamana v Peru nebo v Nevadě, až nakonec svolí s léčbou pomocí chemoterapie. Po té se hlavní hrdinka knihy uzdraví a nasává veškerou svobodu i radost z žití.

Zdá se Vám to příliš jednoduché? Nebojte, jedná se o jednu z více dějových linií! Hodně se mi na knize, stylu a vlastně i na požitku ze čtení samotného líbila vypovídací hodnota autorky.

Hana Androniková žije v moderním světě, komunikuje s přáteli pomocí moderních technologií a kamarády má vlastně po celém světě. Nezdržuje se trampováním, ale využívá letadel k tomu, aby se přesunula z jednoho místa na zemi na druhé. Nemá problémy s jazykovými bariérami.

Zpočátku mi malinko vadilo to, že pro hlavní hrdinku buď byly věci perfektní, a nebo na nic. To se ale brzy obrátilo v jakési pochopení, hlubší myšlenky a prožitky. Nebe nemá dno má tak trochu reportážní charakter, je psán jakoby formou zápisků z autorčina života.

Styl mi hodně připomínal Elfriede Jelinekovou: text je psán bez velkých písmen ve větách, je jakoby plynulý, mísí se s texty ze skypu a autorčiných e-mailů a na druhou stranu v něm zase najdeme filozofické úvahy a až básnický popis pralesa.

Navzdory této rozháranosti mi kniha přišla čtivá, zaujaly mě v ní prvky, o kterých jsem psala – nové, a se kterými jsem se vlastně setkala jen u málokterých autorů. Mimo to na mě kniha Nebe nemá dno působila nesmírně svobodně. Vždyť vlastně téma svobody je podle mě v ní jedním z těch nejhlavnějších.

Nesmírně sympatická mi byla hlavně myšlenka, že není vždy třeba vědět vše o fungování světa, ale že krásné je i žít jen tak, bezdůvodně, jak sama hrdinka píše v závěru knihy svému příteli.

Autorkou recenze je Šárka Horáková