Čtenářská recenze: Rob Thurman - Měsíční svit

V New Yorském lunaparku se totiž přemnožili šetci, kteří unáší a zabíjí malé děti.

A kromě svého morbidního způsobu obživy mají i další negativní vlastnosti: příšerně smrdí, a pokud jim useknete hlavu, stejně se vás pokusí kousnout do nohy.

Už úvodní kapitola, která vrhne čtenáře přímo doprostřed krvavého děje, nám prozrazuje, že tahle knížka není pro slabé povahy.

Celý příběh by samozřejmě neměl tu správnou šťávu, kdyby nebyl unesen i někdo z rodiny bratrů Leandrosových. Tentokrát to odnesla malá George.

A aby toho nebylo málo, zaplete se do toho všeho ještě vlkodlačí mafie se spoustou postranních úmyslů. Nicméně odměna je lákavá, takže Kal a Nik příliš neváhají…

Celý styl vyprávění mi trochu připomíná knížky od Terryho Prattcheta.

Při čtení se sice smějete v jednom kuse, ale když chcete nějaký odstavec přečíst třeba kamarádovi, zjistíte, že vytržený z kontextu vlastně nedává smysl a že než byste to všechno přelouskali, kamarád vám uteče na pivo.

Ovšem z úplně jiného soudku čerpají hlášky. Jsou vtipné, jsou trefné a jsou všude. Jeden čas jsem byla v pokušení si je všechny zapisovat, ale to bych prakticky nedělala nic jiného.

Teď si v průměru zapisuji tak každou desátou (a stejně jich je požehnaně) a těším se, až je příště využiju při hraní Dračího doupěte.

Celá kniha má docela jednoduchý koncept: ošklivá bestie, trocha těch honiček a konec. Prostě takové akčnější počteníčko s několika neočekávanými zvraty jako třešničkou na dortu.

Naštěstí tu najdeme i pár vedlejších linek. Třeba vztah Nika a jeho přítelkyně upírky Dobromily. Nebo poněkud delší odstavce Kalova myšlenkového monologu, který je někdy vážně těžké sledovat (doporučuji si taková místa přečíst ještě jednou, jinak se v nich ztratíte).

Zajímavé jsou i charakteristiky vedlejších postav. Ne vždy je na první pohled poznat, kdo že je vlastně ten zlý, a když už na to konečně spolu s hlavním hrdinou přijdete, chtě nechtě musíte toho odhaleného chudáčka politovat.

No vážně. Určitě vás potěší i svižné tempo celého příběhu. I zmíněné Kalovy monology jsou nakonec vždycky zakončeny nějakou vtipnou hláškou, která vás dostane do kolen.

Zkrátka je to takové lehčí počteníčko, u kterého se dobře pobavíte a rádi se k němu zase vrátíte.


Autorkou recnze je Jana Šrámčíková