Čtenářská recenze: Joy Fieldingová - Ještě mě nezabíjej

Tentokrát však bylo dílo  - podle mne  - vyzrálejší a knihu jsem četla po večerech a jedním dechem, nikdy jsem se nemohla dočkat večera, jak jsem se těšila, prožívala jsem s s hlavní hrdinkou vše doslova "na vlastní kůži", jak působivé  to bylo.

Miluji tento žánr, i když se zdá příliš "fantastický", v dnešní době už ten pocit nemám. Dějí se takové hrůzy v reálném životě, že se podobné  věci klidně mohou stát skutečností.

Jednalo se o krásnou a úspěšnou ženu, která bezmezně milovala svého muže, věřila mu, chtěla s ním dítě a vůbec neměla tušení s kým žije. Krásný a pozorný manžel, kterého jí všichni záviděli a který se k ní choval jak k princezně byl neskutečně krutý a zlý člověk, který prahl po jednom - jejích penězích.

Neváhal ji chladnokrevně odstranit, ale plán mu tak docela nevyšel, nezemřela, fyzická zranění se zhojila, ale zůstala v kómatu, ze kterého se pozvolna probouzela zpátky do života, aniž by to kdo zpočátku tušil.

Jen ta strašná bezmoc v kómatu, kdy cítí, slyší, ale nemůže to vyjádřit nijak je strašná člověk vše prožívá naplno, jako bych to byla já.

Její manžel byl necitelný, alibistický člověk bez citu, neumím si to představit, jak se takovým lidem vlastně žije? Jsou šťastni z peněz, pro které někoho zabijí? Vůbec se mu nepříčilo plánovat po její smrti ještě to samé učinit její sestře...

Tolik pravdy v jedné knize!

Příběh jsem doslova hltala, dokonce i manžel si ji přečetl a líbila se mu. Snad byla chvílemi rozvláčnější, ale naštěstí ne moc, aby to rušilo spád děje. Strašně jsem fandila hlavní hrdince, byla to silná žena a takový případ se klidně může stát i ve skutečnosti.Naprosto věřím, že lidé v kómatu slyší a ví, co se kolem nich děje, to už není dnes nic nového.

Tak krásnou knihu (i když o takových hrůzách psát, že jsou krásné je mi takové divné, ale kniha byla napsána poutavě, citlivě a velmi výstižně) jsem dlouho nečetla.

I když jsem tušila, že vše dobře dopadne, napjatá jsem byla až do poslední řádky.

Až neskutečné se mi zdály její kamarádky, které se chovaly tak krásně a pocelou dlouhou dobu jí vydržely navštěvovat, pomáhat  a podporovat, jak jen to šlo. I sesterské pouto, které se upevnilo a mladší sestra svou  starší zachránila, pouto mezi sourozenci, i když každá byla jiná, se nezapřelo. Krev není voda. Kdo jen trochu empatický, cítí se být součásti celé společnosti této knihy, jak poutavě je napsaná a napínavá.

Každému  bych knihu s klidným svědomím doporučila, není to "jen trihller, jak je psáno", ale oduševnělá kniha, která nahlíží hluboko do skrytých koutů liské duše různých lidí, jak jsme  různí a kdy ukážeme svou pravou tvář bez pozlátka. Je to kniha, určitě vhodná a poutavá pro hodně široké spektrum čtenářů.

Mne jen přesvědčila o tom, že si přečtu od této autorky další její knihy a teď si ji půjčují mé dospělé děti, jsem velmi zvědavá na jejich reakce, je to o genaraci níž, ale přesto už vím dopředu, že je zaujme taky, tady věkový rozdíl nehraje roli.

Autorce za tuto knihu děkuji  a se zájmem si ráda přečtu další, vím předem, že nebudu zklamaná.

Autorkou recenze je Zdena Dolská