Čtenářská recenze: Dave Barry - Dospěju, až umřu

Při čtení jeho fejetonů např. v dopravních prostředcích, se začnete chovat (já tedy určitě) tak nevhodně, že najednou i v přeplněné tramvaji se kolem vás vytvoří volný prostor, jako kolem tři měsíce nemytého bezdomovce uprostřed parného léta. Tak mocné záchvaty smíchu dokáže vyvolat pouhé čtení jeho knih.

Dave Barry  má totiž neuvěřitelné nadání nají nesmyslnost našich životních reálií a pak je podat v humorné, inteligentní a „necenzurované“ podobě. Určitě mu k tomu přispívá jeho schopnost dělat si srandu především sám ze sebe, protože život je krátký na to, aby se bral zbytečně vážně.

Jeho nová sbírka „Dospěju, až umřu – Barryho úžasné báchorky o dospělosti“ (orig. I´ll Mature When I´m Dead, 2010) se od předešlých pěti knih liší tím, že autor už je píše jako … důchodce.

Což znamená v jeho podání jen jednu jedinou odlišnost. Není omezován novinovými limity Miami Heraldu, pro který psal od roku 1983, a tak na dané téma nemusí napsat jen pár příšerných vtipů, ale celé TUCTY příšerných vtipů.

Co najdeme v této knize, s čím se rozhodl polemizovat a čemu „nastavoval zrcadlo“?

1. Tak jako u jeho většiny fejetonů jsou to především věčně nepochopitelné rozdílnosti mezi mužským a ženským pohledem na svět a především jejich vzájemná komunikaci.

Co hledají ženy u mužů: laskavost,věrnost,upřímnost,spolehlivost,hygienické návyky atd.

Co hledají muži u žen: kozy.

2. Jak báječné je otcovství.

Vsuňte miminku jednu ruku pod hlavičku a druhou pod zadeček, pak miminko jemně zvedněte a přitiskněte si ho k rameni. Pokud ho držíte správně, měl byste teď mít na ramenou zvratky.

3. Jak je jeho milované Miami nespravedlivě ocejchované přídomkem města s největší kriminalitou.

Pravda je taková, že vrazi a maniaci tvoří jen malé procento obyvatel Miami a většina z nich jsou navíc volení státní úředníci. My ostatní Miaminé jsme obyčejní lidé, stejní jako lidé ve vašem městě: tvrdě pracujeme, snažíme se správně vychovávat děti a jsme vždy ochotni pomoci sousedům tím, že spustíme krycí palbu, když si jdou do schránky pro noviny.

A takových smrtelně vážných témat nám v knize nabízí více: stav amerického zdravotnictví, jeho zdravotní stav, svatby, židovské zvyklosti jeho manželky, chovatelství psů atd. Jako takovou třešničkou na dortu je pak báječná parodie na upíří romanci „Stmívání“.

Co prostě říci na závěr? Kupte knihu, zamkněte se na příjemném a hlavně nedobytném čtenářském místě, např. na záchodě a užívejte si to!

DAVE BARRY, DÍKY ŽE TU JSI!!!!

Autorem recenze je Bohdan Volejníček